Není to tak dávno, co si obyvatelé České země, výdělečně činní i podnikatelé, zvykali na úžasný daňový experiment pod názvem Topolánkův batoh. Byl to paskvil ve jménu Tlustého peněženky, na které měli vydělat všichni, který zavedl rovnou daň. Zakroucenou jako paragraf. Tehdejší vláda si pletla daně s pojistným, přímou úměru s progresí i degresí, jakoby se na základní škole nenaučila ani gramatiku ani trojčlenku. O teorii daní taky asi nikdy nic neslyšeli, jinak by nemohli vytvořit světově unikátní konstrukci, kdy základem daně je pojistné.

Možná si ještě pár pamětníků čtyři roky zpátky vzpomene, jak vykládali cosi o nějakých křivkách a jak rovná daň způsobí nebývalý růst a radostné placení daní. Mezitím se výdělečné firmy odstěhovaly do daňových rájů a ekonomika se co kvartál propadá do recese. Dnes už je Topolánkův batoh zapomenut, chystá se Kalouskův guláš.

V dávných dobách tvorby daňových zákonů, ve viktoriánské Anglii, platili daně jen majetní, a protože účetnictví, evidence a statistika byla v plenkách, vymysleli daň z nemovitostí podle počtu oken otočených do ulice. Takový daňový zákon platil století, až ovlivnil i architekturu. Stavebníci dělali více oken do dvora a vznikly anglické dvory.

Takovou konzervativnost si naše konzervativní ministerstvo financí nemůže dovolit. Co pár let musí minulé chyby napravovat chybami novými. Superhrubý nesmysl zase bude už jenom hrubá mzda jako dříve.

Degrese se nenahradí normální progresí ale dočasným poplatkem. Něco se zavede dočasně, něco napořád. Až do další změny. Něco se změní tak utajeně, že z toho budou mít nervy i členové NERVu. Vláda je pod vedením superministra, možná je to dokonce megaministr. Megaministr proto, že jako jediný český ministr financí byl u všech významných schodků rozpočtu, jako jediný ministr dostal vyznamenání finančních trhů za oškubávání českých voličů, jako jediný rozpočtově odpovědný ministr vytvořil během svého působení největší kumulativní dluh v české historii.

Vláda postupuje stylem, popsaným již za Rakouska Uherska. Když potřebujeme peníze na nesmyslná vydání, zavedeme i daň z husích krků. Franc Josef potřeboval prachy na válčení, naše vláda na počítačové programy, audity auditů, analýzy analýz a právní rozbory legislativních zmetků. Softwarové programy svým odkláněcím potenciálem pozvolna vytlačují předražené stavební zakázky.

Firmy, podnikatelé i živnostníci v tom berním chaosu tiše úpí a předělávají účetnictví. Bez daňového poradce už se neobejde ani obyčejná trafika. Školící agentury mají žně, chrlí jedno školení za druhým. Server Podnikatel rozesílá oznámení: Za první kvartál bylo změněno nebo novelizováno 130 předpisů. Než je stačíme proškolit, přijde další várka. Úředníci finančních úřadů stihnou tak nanejvýš zkontrolovat cesťáky, protože v ostatním už se nevyznají. Systém se dostává do chaosu, je za bodem zlomu. Čím více vyhlášek, směrnic, změn a nařízení, tím méně se vybere daní. Velké firmy, které umí zaplatit hordy právníků a daňových poradců postupně přestávají platit daně vůbec.

Zdá se, jakoby tento zmatek a chaos bez reálných výsledků měl nějaký hlubší smysl. Jakoby ten navařený peprný guláš skrýval utajený smysl, poznatelný jen hlavami pomazanými. A ostatní upadnou do nevolnictví prostřednictvím zákonů a předpisů. Nebo si možná megaministr jen testuje, kolik toho voliči zkousnou, jakou mají finanční gramotnost. Prý mu vychází, že negramotných je kolem 83 procent. Není divu, v té nepřehledné změti paragrafů se za čas už nevyzná nikdo.