Nad moderátorem se digitálně točí počítadlo státního dluhu. Za dobu diskuze naskákalo pár milionů. Korun českých. Pak se ještě objeví pěkně vymalované grafy dne daňové svobody.

          A pár lidí, kteří ten bilionový kumulovaný státní dluh konstruují již řadu let svádí vinu jeden na druhého, na ostatní,  na krizi atd. Od expertů, kteří ten dluh vytvořili, padají návrhy jak ho snižovat. Jak zvýšit daně a seškrtat mandatorní výdaje. Dokonce už ne pouze ty sociální, ale odvážně se poušti do těch, které podporují pouze stavební spořitelny. Do toho neurčitě mumlá své neurčité návrhy univerzální profesor, prý ekonomie. Jediným určitějším návrhem pléduje za snižování nákladů práce. Liberální úchylka zastánců konkurenceschopnosti. Sociálním dumpingem pokoříme Čínu! Z čeho budou hrazeny poddimenzované sociální a zdravotní systémy už neříká. Asi mu ani nedochází, že každá soutěž ve snižování musí, prostá matematika, skončit u nuly.

            Samé ultra liberální bláboly vypůjčené od bankovních a finančních analytiků. Určené  širokému spektru voličů v rámci předvolební kampaně. Šetřete, plačte, utahujte si opasky. My se v tom nevyznáme, vy ještě méně, hurá, vyhraje buď Sparta nebo Slávie. Všichni kopeme za privatizaci zisků a socializaci ztrát.

            Skutečný ekonom by si nedovolil argumentovat absolutními čísly. Makroekonomie pracuje hlavně s čísly relativními, protože absolutní cifry nevypovídají o ničem. Ostatně když zásady správného hospodaření cíluje Evropská unie na 3% HDP ročních schodků a 60% kumulativního dluhu tak je dluh věčný jak Věčné město.

            Tři subjekty ekonomiky, stát, firmy a domácnosti lítají v dluzích zhruba stejně. Toho času zhruba každý z těchto subjektů za bilion. Opět korun českých. A evropský bilion, jako tisíc miliard. Ne ten americký bilion, který je po našem pouhá miliarda. Přitom se těch evropských bilionů, ale v amerických dolarech, toulá světem napákovaných ve finančních derivátech asi 450.

            To by už muselo být něco, kdyby banky, pojišťovny a všechny finanční fondy a jiné přesýpací instituce, které mají nacpaná portfolia jedovatými aktivy neskously pár stovek miliard státních obligací. Ty jedovatosti prý budou umořovat léta, nejvyšší boss Světové banky odhaduje, že jich zatím umořili 50%, a navíc mají strach z kapitálové přiměřenosti. Kdyby to hořelo, tak si povypučujeme v rodině. Něco od domácností a něco si dá do aktiv centrální banka. Alespoň bude moci natisknout ještě více peněz, když už vloni zvedla stav oběživa o sto procent, asi tak ze 200 miliard na 400.

            Diskutující mají hrozné trápení. Celou diskuzí se prolíná strach a obava z finančních trhů. Jestli se na nás nenaštvou investoři, jestli nám půjčí. Jestli se nenaštvou agentury a nesníží nám raiting. Přesně ty finanční trhy a raitingové agentury, které tu finanční krizi způsobily a které se celý svět snaží kontrolovat a regulovat. O tom nepadne v diskuzi českých expertů ani slovo.

            Ani slovo nepadne ani o monetární politice. Alespoň z té Ameriky by mohli něco špitnout. Co naše centrální tiskárna peněz. Nešlape zase moc na brzdy, jak ji analytici v čele s největším ekonomem všech dob obviňovali v devadesátých letech? Při naší soukromé české krizi. Zřejmě šlape a ani o tom neví. Strašila nás deflace, se kterou si žádná centrální banka neví rady. Tak zvedneme nepřímé daně a to by bylo, aby se ta inflace nerozhýbala. Minulá vláda to dotáhla na inflaci přes šest procent, stejným manévrem.  Centrální banka  cíluje malou inflaci a chrání stabilitu koruny. Stejně ji neuchrání, protože obrovské zadlužení domácností, firem i státu nic jiného než inflace neumaže.

             Moderátor diskuze několikrát opakuje : Každý občan včetně dětí už je státem zadlužen stodeset tisíc korun. Českých.

             Kdyby někoho z diskutujících napadlo diskontovat tuto částku mírou inflace minulých let, dostal by se asi tak na desetinu této částky.

             Kdyby ji diskontoval mírou korupce veřejných rozpočtů, nemuseli by naše děti být zadluženy vůbec